Džin v láhvi

A posledních 42 dní

Mám dvoutýdenní prázdniny. První týden u Gentile Put a druhý na intru s Paris. Ani na jedno se nějak moc netěším.

Rodiče Gentile Put jsou na mě moc hodní, ale... Přijde mi, že jsem tu na obtíž. Včera mi Put řekla, že jsem na dnes (sobota) pozvaná na oběd k rodičům jejího přítele. Prý mě chtějí poznat. Když jsem si šla pro mikinu do pokoje, tak jsem díky stěnám tenkým jako papír slyšela, jak říká mámě, že to řekla jenom proto, abych neseděla doma. V tu chvíli jsem se málem rozbrečela. A stále je mi z toho na nic. Kdybych někam chtěla jít, tak se prostě seberu, vezmu si e-book reader a půjdu se vyvalit na půl dne na louku. Ale tady jde o to, že já prostě nechci. Nechci nikoho obtěžovat svojí přítomností. Nejlíp by mi bylo, kdyby všichni dělali, že neexistuju. Kdyby mě nikdo nekritizoval za to, že nejím, že spím do jedenácti, že jsem pořád na netu.

Včera jsem se o tom bavila se Šutrem. Zeptal se mě, co bych měla za přání, kdybych našla džina v láhvi. Odpověděla jsem mu, že bych chtěla být s tátou, se ségrou a s ním, a že by mi bylo úplně jedno, jestli, tady, doma, na Havaji nebo na polárním kruhu, hlavně abych byla s nima. S rodinou, protože to jsou lidé, na kterých mi nejvíc záleží a s ním, protože vím, že by se na nic neptal. A on mě pochopil. Nebo aspoň řekl, že mě chápe. Prý se už těší, až přijedu: "Vezmeme deku, flašku tequily, pytel soli, spoustu citronů a konečně si pořádně pokecáme. FB chat je na ho*no, už sakra ani nevím, jak zní tvůj hlas." Taky okamžitě zkonstatoval, že mám špatnou náladu, jestli prý na mě dolehla deprese. Strašně moc jsem mu chtěla odpovědět: 'ne, nedolehla, ta už na mě leží od listopadu' ale nakonec jsem mu to neposlala. Jsem srab, protože vím, že by to spustilo salvu dalších otázek na tohle téma a na to jsem opravdu náladu neměla.

A to moje nejezení... Léto se blíží. Paris se před měsícem rozhodla, že bude držet dietu. A já jí řekla, že ji teda budu držet s ní. Tenkrát by mi stačilo, kdybych cvičila, ale něco se zvrtlo. Teď si vyčítám, že jsem snědla celý kousek masa místo jeho půlky, nebo že jsem místo 100 sed lehů udělala jenom 80. Jediné moje jídlo během dne je oběd ve škole a pak jablko nebo mrkev odpoledne. Neříkejte mi, že jsem blbá, já to vím, ale já... Prostě nechci aby si Paris mohla říct, že je lepší než já. A proto je pro mě tak těžké být u Gentile Put. Moje celotýdenní snažení je během jednoho víkendu v kopru. Mamka Gentile Put začala držet dietu podle nějaké knížky. Trochu jsem se do ní začetla a bratr Put se mě okamžitě zeptal, jestli taky držím dietu, na což jsem mu bez rozmyslu řekla že jo. Bral to jako vtip. Naštěstí.

Tak a teď mě ukamenujte...