I wanna scream!

Dnes jsem měla chuť se při obědě rozbrečet. A nebylo to kvůli jídlu.

Je mi na nic. Je mi na nic ze sebe samotné. Je mi na nic, protože si stále víc připadám všem na obtíž. Už chci být doma. Doma na intru. Tam, kde mě nikdo neřeší. Každý mu je jedno, jestli jím, jestli chodím ven, jestli vůbec vstanu z postele. Ne jako tady. Tady když se z postele nevyhrabu před desátou, čekají mě pozvednutá obočí. Když si vezmu málo jídlo, pozvednou obočí. Pořád se mě ptají, co budu odpoledne dělat. Jestli jdu večer s Gentile Put do Luts. Nejradši bych na ně zařvala, ať mě nechají na pokoji, lehla si do postele a vyhrabala se až v úterý na vlak. To ale nikdy neudělám. Vždycky se jenom usmívám, říkám, že se nenudím, ale uvnitř křičím. Všem kolem sebe nadávám, křičím, ať mě nechají být.

Když za mnou dneska přišla Put s tím, jestli s nimi večer půjdu do Lutz, řekla jsem že ne. Když se mě zeptala proč, odpověděla jsem, že toho mám hodně do školy. Pak mi ale došlo, jak se budou tvářit její rodiče, až zjistí, že budu další večer doma. Nechci u toho být a radši jsem svůj názor přehodnotila. Radši s nimi půjdu na diskotéku, kde se budu nudit, než abych ležela doma v posteli.

Ptám se sama sebe, kam se poděla ta holka, co tady byla ještě před čtvrt rokem. Mám takový pocit, že ta je nenávratně pryč. Kde jdou ty doby, kdy jsem byla nesvá, když jsem v pátek nikam nešla, neopila se a nesbalila nějakýho kluka? Dnes jsem ráda, když můžu zůstat sama doma a kluky povětšinou odháním. Co se to se mnou stalo?

Dneska odpoledne jsme u přítele Put. Po Luts tam i spíme. A já si už teď připadám jako nezvaný host. Nejsem naivní, abych si myslela, že mě k němu Put zve protože chce, ale protože musí. Cítím to.
Už teď vím, jak strašně se budu cítit, až se budu koukat, jak se baví s ostatními, jak se smějí a jsou spolu, zatím co já tam budu sedět, koukat, snažit se nebrečet a uvnitř zase budu křičet. Budu se sama sebe ptát, co jsem udělala špatně a nedostanu žádnou odpověď.

Štve mě, že už ani po alkoholu mi není líp. Už ani pořádný panák vodky mě neumrtví. Nezvládnou to ani dva. Ještě štěstí, že nemám tolik příležitostí pít. Bůhví, jak bych dopadla. Třeba jako moje matka.  Takhle místo toho kouřím. Ale jenom tabák. Žádnou trávu ani nic podobnýho, mám v živé paměti, jak dopadl Ryba.

Tak a tohle je konec tohoto článku. Je trochu jako výkřik do tmy, ale když už nemám nikoho, kdo by mě poslouchal, tak to nacvakám aspoň sem.