Mon petit poulet tu vas me manquer!

Chtělo by to článek. Moc dobře to vím. Akorát že pro mě je teď hrozně těžké psát něco smysluplného. Mám plnou hlavu odletu - letím ve čtvrtek. Odvoz na letiště je už naštěstí zajištěný. Teď mi zbývá už jenom si sbalit. Nemám váhu, takže budu vážit od oka. Na letišti bude překvápko... :-D

V pátek jsem byla naposledy ve škole. Rozloučila jsem se všemi spolužáky a ano, slza ukápla. A nejenom z mé strany. Bude se mi po nich strašně stýskat! Nikdy jsem si to nemyslela, ale v pátek... Došlo mi, že 99% z nich už v životě neuvidím. Strávila jsem s nimi devět měsíců života a každý z nich, ač jsem si to nechtěla přiznat, zanechal v mé hlavě otisk. Někteří se zapsali jenom lehce, obyčejnou tužkou a jiní, se mi do hlavy vepsali liháčem. Nejvíc mě ale potěšila Ozzák. Když jsme se loučily (obě jsme brečely), tak mi řekla: "Mon petit poulet tu vas me manquer!" (Kuřátko moje, budeš mi chybět!) A tohle mě dostalo do kolen. Nikdy jsem si nemyslela, že to řeknu, ale bude se mi po některých věcech z Francie stýskat.

3. června mám takovou malou oslavu. Jediný problém je, že v sobotu vstávám na šestou do práce. No, neva. Dopředu jsem sice anoncovala, že chci jenom něco malýho v Ponorce, šest, sedm lidí, chvilku posedět a pokecat. Doufám, že nebudou zklamaní, až se třeba v jednu zvednu s tím, že jdu domů. Mno, uvidíme. Každopádně se na ty zmetky těším. Na všechny. I na mojí "nejlepší kamarádku" Barbie. Která se mi za posledních devět měsíců ozvala 2krát. Naposledy 5. ledna. A vlastně ještě minulou středu, aby se zeptala, kdy přilítám. Hmm...

No nic, končím. Tenhle článek nemá hlavu, trup ani patu. Nic dalšího už radši psát nebudu.