Už nikdy nemusím k Gentile Put. Její rodiče prý volali do školy, že už mě tam nechtějí. Důvod neuvedli Když jsem tak hrozná, že už si nepřejí, abych k nim jezdila, tak mi to mohli říct. A když jim bylo nepříjemné, říct mi to do očí, mohli mi poslat sms. Celá jejich rodina má moje telefonní číslo.
Ale dost mi to vytrhlo trn z paty. Moc se mi tam nechtělo. Když si vzpomenu na posledních pár dní u nich a věčně naštvaný výraz Putiny matky... Každopádně mě na tom mrzí jedna věc. Kdyby mi řekli nebo napsali, co je štve, tak bych to mohla změnit, nebo se o aspoň pokusit. Alespoň do budoucna. Pro můj budoucí život. Ale jak už jsem zmínila v minulém článku, Francouzi nejsou zrovna dvakrát upřímní lidé, takže ode mě bylo velmi naivní myslet si, že mi zrovna tady někdo nalije čistého vína. Jsem člověk, který radši ví pravdu, ať už je jakákoliv, než aby žil ve lži a přetvářce. Neočekávám, že mi lidé budou na potkání říkat, co si o mně ve skutečnosti myslí, ale když se zeptám, tak by možná jednou mohli překonat sami sebe a říct, co opravdu cítí. Ale také toho možná nejsou schopní. Jiný kraj, jiný mrav, jiná kultura.
Když mi tohle Paris oznámila, zamrazilo mě, ale vzápětí to vystřídal pocit nesmírné úlevy. Možná je to zvláštní, ale poslední dobou skoro na všechno reaguju tak trochu jinak. I když řekněte mi, co to vlastně je správná reakce...? Dřív by mi ze všech pomluv, podrazů a neupřímností bylo špatně, asi bych i brečela. Ale teď? Je mi to jedno. Asi je to tím, že mi zbývá posledních 19 dní a sama sebe přesvědčuju, že za tuhle krátkou dobu se mi už nic stát nemůže. Komu by se chtělo něco vymýšlet, když za pár dní odjedu a všem budu rázem úplně ukradená? Jediné, čeho se bojím, je to, že by třeba ředitelka najednou chtěla něco řešit. Je to sice nepravděpodobné, ale jistá možnost je tady vždycky. A kdyby to opravdu řešit chtěla, jsem si jistá tím, že by to bylo velmi, velmi ošklivé.
Žádné komentáře:
Okomentovat