Drby, pomluvy, klepy… Všichni pomlouváme. Kdo z nás nepomlouvá, ať hodí kamenem. Ale existuje určitá hranice, za kterou by se v pomlouvání nemělo zajít.
Mohla bych vést úvahu nad tím, co je vlastně účelem drbů. Poškodit člověka? Zesměšnit ho nebo mu snad ublížit? Nebo všechno dohromady? To je otázka, která stojí za diskuzi. Říká se sice „na každém šprochu pravdy trochu“, ale je tomu vždycky tak? Já si to nemyslím. Mohla bych říct, že jsem zářným příkladem, co úplně vyfabulované klepy mohou způsobit.
Francouzi obecně jsou velmi drbací stvoření. Řekla bych, že pomlouvají víc, než české učitelky. Omlouvám se nepomlouvajícím učitelkám, ale moje matka a její kolegyně jsou dokonalým vyobrazením toho, jak vypadá hejno slepic v lidské podobě. Francouzi se také velmi dobře přetvařují. Je celkem normální, alespoň co já jsem zažila, že se k vám chovají velmi přátelsky a mile a jen co se otočíte, pomluví vás s nejblíže stojícím člověk. Ale křivdila bych Francouzům, kdybych tvrdila, že to dělají všichni. Samozřejmě, že ne. Co mě ale k tomuto přesvědčení vedlo? Moje Škola zázraků a rodiny, ve kterých jsem měla tu možnost pobývat déle než jeden víkend.
Klepy se šíří rychlostí lesního požáru uprostřed parného léta a prakticky nikdy nemáte šanci zjistit, kdo je jako první vymyslel a poslal do éteru. Kdo aspoň trochu zná lidi ve svém okolí (platí pro menší skupiny) může se celkem snadno dovtípit toho, kdo s nimi přišel. Leč, jsou tu dva problémy. Problém číslo jedna: nikdy si nemůžete být na 100% jistí, že právě vámi zvolená osoba je startovní článek řetězce. Problém číslo dva: daná osoba to nikdy nepřizná. Řekla bych, že problém číslo dva je léty prověřená pravda, protože kdybyste zrovna vy byli původcem drbů, přiznali byste to? Příznám se bez mučení, já ne. Myslím si, že takové chování (nepřiznání se) tak trochu dokazuje náš pud sebezáchovy. Nikdo se nekouká na drbny dobře a nikdo se s nimi nebaví o soukromých tématech, protože se každý bojí, že to okamžitě pošlou dál. A člověk potřebuje vědět, že mu někdo věří a tím, že se mu svěří, jeho potřebu naplní. Aspoň podle mého názoru.
Dost teorie, přejdu k praxi. Uvedu příklad jedné slečny, budeme jí říkat třeba Ellie. Ellie je na výměnném pobytu ve Francii, studuje tam. Když odjížděla, byla slečnou, která si nic moc nebrala, co na srdci to na jazyku – úpřímnost nadevše. Díky této vlastnosti měla prakticky od začátku problémy s koordinátorkou a s ředitelkou školy. Vedení totiž nesplnilo smlouvu co se ubytování týče. Proto, když byla v říjnu na popříjezdovém semináři, vyslovila svoji nespokojenost s ubytováním. Udělala ale chybu, neprobrala to před tím ani s koordinátorkou ani s ředitelkou. Prostě si rovnou stěžovala. Když jí poté ředitelka seřvala na tři doby, uvědomila si svoji chybu a omluvila se za ni. A ne jednou. Leč bohužel, nijak to nepomohlo. Od té doby, je na černé listině jak ředitelky tak koordinátorky. Někdy v té době se jedna z jejích českých společnic odstěhovala k ředitelce. Nikdo neví proč a pravdu se stejně nikdy nikdo nedozví. Každopádně se v té době začaly dít divné věci. Přeskočím některé věci, protože o těch Ellie ještě neví, jestli vám je někdy poví a dostanu se k drbům. Ředitelka ví o Ellie takové věci, které Ellie řekla jenom jedné osobě – druhé ze svých „společnic“. Jak se k ředitelce, už v upravené formě dostaly, jí bylo okamžitě jasné. A začal kolotoč – Ellie říkala tohle a tohle. Ze začátku, to ani moc neřešila. Říkala si totiž, že si nakonec najdou někoho jiného, koho budou pomlouvat. Mílila se. Drby se stávaly čím dál tím horšími. Když Ellie zjistila, co všechno ředitelka v závěsu s koordinátorkou dovedou, došlo jí, že tohle jen tak nepřejde a jak moc je to vážné. Proto jednoho dne, když na ni koordinátorka zničeho nic promluvila, dostala záchvat úzkosti. Od té doby, kdykoliv vidí ředitelku, stáhne se jí žaludek a nejradši by neexistovala. Zdají se jí o tom i noční můry. Možná proto odpočítává dny, kdy její noční můra skončí. Co se o ní vlastně povídá? Pomlouvá profesory. Ano, sama přiznala, že jednou o angličtináři řekla, že se jí zdá, že gramatiku učí podivným způsobem. Je tohle pomluva? Když se jí zeptali, co si myslí o matikáři, řekla, že matikář je prostě matikář. Je tohle pomluva? Pak se jí doneslo, že s ostatními kolegyněmi nejela do Paříže proto, že jí to ředitelka zakázala a tohle rozhlašuje po celé škole. Pravda je taková, že všem říkala, že v Paříži už byla. Což sice není pravda, ale nikomu nechtěla vysvětlovat skutečné důvody. A ne, ředitelka jí to nezákala. Další takovou „pravdou“ bylo, že ji ředitelka nenechá dělat zkoušky DELF, které dělají i její dvě soukmenovkyně. To také pravda není. Oficiální vysvětlení je, že zkoušky se konají v termínu, kdy je s ockem na dovolené. Pravý důvod je ten, že jenom představa toho, že by tady měla zůstat o šest dní déle jí nahání husí kůži. Všechny tyto drby prý ředitelka chtěla řešit na pravidelné úterní poradě. Ellie zatím neví, jestli se to doopravdy řešilo, protože její zdroj, soukmenovkyně nebydlící u ředitelky, to z kolegyně bydlí u ředitelky zatím nedostala. Nebo dostala, ale nechce to Ellie říct. Ellie se jeden večer rozpovídala a říkala, že si drbající lidé asi ani neuvědomují, jak moc to dotyčného bolí. Jako všechno, i pomlouvání má své hranice a lidé by měli vědět, kam až mohou zajít.
Leč bohužel, spousta lidí to neví. Nebo jim dělá radost ubližovat ostatním. I malý klep může velmi ublížit, proto si příště moc dobře rozmyslím, než budu někoho pomlouvat. Nemůžu říct, že vůbec pomlouvat nebudu, lhala bych, ale můžu slíbit, že nebudu pomlouvat tak, aby to uškodilo a budu se chovat tak, aby se to oběť drbů nikdy nedozvěděla. Což znamená, že si budu s velkým rozmyslem vybírat lidi, se kterými budu tuto činnost provozovat.
Ale aby tohle nebyl tak depresivní článek, tak ho snad trochu zlepším tím, když napíšu, že mi do odjezdu zbývá 22 dní a že mi včera Ramadánka řekla, by chtěla mít břicho jako já. Aspoň nějaké pozitviní věci.
Žádné komentáře:
Okomentovat