Japonsko a jiné katastrofy

Nedá mi to nenapsat článek o Japonsku. Předpokládám, že všichni víte, co se stalo. Kdo ne, tak si to přečte například tady.

Hned na začátku si dovolím malou vsuvku. Média (alespoň ve Francii) nás od začátku kalendářního roku bombardují zprávami nejprve z Tuniska a Egypta a momentálně z Libye. Včera se k tomu přidalo Japonsko. Já netvrdím, že to nejsou důležité zprávy. Právě naopak. Ale média nás soustavně informují o vývoji v jednom regionu. Kolik z vás ví, že Čína zbrojí víc než loni nebo že KLDR požádala o potravinovou pomoc?

Já vím, momentální arabský svět je záživnější a akčnější téma, ale kdo ví, co v budoucnu přinese právě třeba čínské zbrojení? Musím se přiznat, i já radši sleduju on-line reportáž z Japonska než abych se každý den pídila po informacích o ostatním světě, ale na druhou stranu si uvědomuju, že neexistují pouze ty země, na které se média právě zaměřila a proto si vždycky jednou za týden sednu k internetovým stránkám BBC, CNN... a projedu rubriku "ostatní svět".

Ne každého ovšem zajímá dění v okolním světě jako mě. A já to chápu. Každý máme svoje zájmy, každého baví něco jiného... Já se jenom obávám, aby Češi nedopadli jako například Francouzi. Dnes se mladší bratr Gentile Put (12 let) zeptal, kdo to byl Černobyl. Rodiče mu tedy důkladně vysvětlili, že to byla ukrajinská jaderná elektrárna, která v roce 1986 bouchla, protože ukrajinští pánové udělali chybu. Měla jsem sto chutí hostmaman opravit, že to nebyli ukrajinští pánové ale soudruzi ze Sovětského svazu. Poté jsem si ovšem vzpomněla, jak vypadají místní hodiny historie a geografie.

Historie se na naši škole zázraků začíná probírat od... chvilka napětí... Velké francouzské revoluce. Co bylo před tím, je nějak moc nezajímá. Oni mají svého monsieur Napoleona, Ludvíka XIV. a to jim stačí. Nic víc je nezajímá.

V georafii na tom nejsou o moc líp. Nejvíc mě dostala mapa, na které bylo tučným písmem napsáno: "Současná mapa Evropy"; rok vydání 1998. To, že na ní byl vyznačený SSSR a Československo, radši komentovat nebudu. Po téhle zkušenosti člověk už nenadává, když se ho zeptají, jestli:
a) "A Česko, to je předměstí Moskvy?"
b) "Váš soused je Rusko, že jo?"
c) zděšený výraz: "Vy nemáte moře?"
d) "Mají u vás novináři svobodu slova?"
e) "Vy máte totalitu?"
po těchto otázkách už jenom bezmocně kroutím hlavou a odpovídám záporně.

Vsuvka číslo dvě. Dovolte mi, abych se jedním odstavečkem vrátila do Tuniska. Není to tak dlouho, co jsem se bavila se známým - Tunisanem (viva la Facebook!) a zvědavě se ho ptala, jak to u nich vypadá. Po pár větách zevrubného popisu událostí se mi přiznal, že většina demonstrantů vlastně ani neví, proč protestují. Prý to ví pár vyvolených a ostatní se přidávali stylem "Hele, demonstruje se! Tak půjdem taky!". Toť vše. K Tunisku.

Teď konečně to Japonsko. Obrázky z přídoních katastrof mě nijak z míry nevyvádí. Ne, že by mi to nebylo líto, je mi líto lidí, zvířat... Ale nikdy mě tyto zprávy nedoženou k slzám. Až na dvě výjimky. Jakmile se v televizi nebo v novinách objeví fotka/video, kde figuruje starý člověk nebo zvíře, tak bych svoje slzy nezatlačila ani bagrem. Starých lidí mi je líto proto, že toho za svůj dlouhý a s ohledem na historii povětšinou těžký život, zažili moc na to, aby je na stará kolena spláchlo tsunami a odneslo jim všechen majetek nebo jim shořel dům i s životními úsporami, protože nějaký neinteligentní člověk špatně típnul vajgl. Na tohle se opravdu dívat nemůžu. Druhou výjimkou jsou zvířata. Ti, většinou maličcí, tvorečci, kteří se naprosto nemají jak bránit. Pes, který se uvázán na dvorku se nemůže odvázat, když přichází voda nebo požár a lidé už dávno utekli. Musí jenom čekat až ho to zabije.

(c) CTK

(c) Profimedia.cz

(c) Reuters