Kolik mi zbývá času?

Do konce mého pobytu zbývá 77 dní. 7 týdnů, kdy se budu učit ve škole, 2 týdny prázdnin a 1 týden na školním výletě v Itálii. Dohromady 10 týdnů. To je 77 dnů a to je 1848 hodin. Nejsem magor, jenom jsem se při matice nudila. A ano, domů se těším úplně nehorázně.

Od té doby, co odjeli ségra s tátou, se těším čím dál tím víc. Možná se mi divíte, v některých ohledech se divím i já sama sobě, ale je to prostě tak.

Francie mi dala spoustu zkušeností. Naučila mě nevěřit lidem, svůj názor si nechávat pro sebe, nikdy o nikom nahlas neříkat nic špatného, pokaždé si dobře rozmyslet jestli to, co řeknu, náhodou někdy nepůjde použít proti mě. Tento pobyt mi také dal možnost naučit se jazyk na úroveň B1. Možná si říkáte, že je to docela nízko, ale když vezmete v úvahu, že jsem na intru na pokoji s Českou a francouzsky se bavím jen ve škole a o víkendech, tak si myslím, že jsem odvedla docela dobrou práci. Díky tomuto výjezdu jsem si nakoupila takové množství oblečení a bot za cenu, která mi v Čechách nedala ani na polovinu. A je originální, pochybujum že v ČR potkám někoho, kdo bude mít stejný svetr jako já. Díky Francii jsem si taky ujasnila, do jakých lidí má cenu investovat čas a energii. Moc jich sice není, ale o to víc se jim budu moct věnovat. Je asi opravdu lepší mít tři dobré kamarády, kterým na vás záleží, než sto známých, kteří by pro vás v případě nouze nehnuli ani prstem. Na druhou stranu ale musím přiznat, že mi pobyt tady (hlavně lidé) ublížil. Kdyby to bylo fyzicky, zatnu zuby a přejdu to, ale když vás někdo zraní psychicky... Odjížděla jsem jako veselá, bezstarostná, otevřená a přátelská osoba a budu odjíždět jako uzavřená, občas melancholická holka, která měla pár záchvatů úzkosti a vyloudit na ní upřímný úsměv dá hodně práce. Z veselosti deprese, ano, i tohle Francie dokázala.

Častokrát se přistihnu nad tím, že sním o svém návratu. Představuju si, jaké to asi bude, až vejdu do svého pokoje, až se po devíti měsících uvidím s Matym, Žokem... Jak moc se asi změnili? Vím, že se toho v Čechách za dobu mé nepřítomnosti stalo hodně, proto mě zajímá, jestli moc je to změnilo. Přemýšlím nad tím, jaké to bude, až půjdu poprvé do Podvo, do školy... Už teď se začínám pomalu děsit toho, co všechno budu muset zařídit a udělat.

I přesto všechno, co se stalo, musím přiznat, že se mi potom všem bude stýskat. Tohle byla úžasná doba devíti měsíčních prázdnin. Neměla jsem prakticky žádné povinnosti. Žádné uklízení, vynášení koše, venčení psa. Ve škole bych nemusela hnout prstem, kdybych nechtěla. Když jsem měla psát písemku vždycky se dalo říct: "Promiňte, nerozumím." a já toho hojně využívala. Když se mi nechtělo na tělák, prostě jsem tam nešla... Jsou to nicotné důvody a je smutné, že se mi nebude stýskat po kamarádech, které jsem si tady udělala. Ale je to prostě tak a já to asi ani měnit nechci.