Nic bych nezměnila

Loni v únoru jsem se rozhodovala, jestli mám vzít nabídku na roční pobyt ve Francii. Na rozmýšlení jsem jeden jediný den. Jak jsem se rozhodla, už víte.

Bráno zpětně, rozhodla bych se stejně. I přesto, že bych věděla, co všechno se stane. Už tehdá to doma neklapalo, takže to pro mě byl další důvod, proč vyklidil prostor. O kamarády jsem strach neměla. Tehdy jsem si o nich myslela, že i když odjedu, tak na mě nezapomenou a budeme si psát. Jak naivní jsem byla. Ti, o nichž jsem si myslela, že se mi budou ozývat, mi napsali jednou, dvakrát. A naopak ti, u nichž jsem to ani v nejmenším nečekala, mě zásobují informacemi minimálně jednou týdně. Výhodu to má v tom, že jsem si aspoň ujasnila, kdo o mě stojí a kdo ne. Kdybych neodjela, investovala bych čas a energii do lidí, kteří o to třeba ani nestojí…

Kdybych neodjela, nezačala bych si znovu psát se Šutrem. Šutr je můj spolužák, který maturoval před dvěma lety. Poznali jsme se na jedné diskotéce a já se do něj zamilovala. Stejně jako moje kamarádka. A já, v té době ještě milé a v těhlech věcech nesobecké stvoření, jí ho, s úsměvem na tváři a těžkým srdcem, přenechala. Nakonec ho neměla ani jedna. Přeskočím to, co bylo mezi tím, stejně to nebylo nic zajímavého, a dostanu se k dnešku. Kdykoliv si píšeme, je to minimálně na dvě hodiny. Pořád si máme co říct a nikdy není ticho. To se mi zatím s nikým jiným nestalo. Kdybych řekla, že k němu pociťuju pouze kamarádské sympatie, lhala bych.

Jak se ke mně z různých stran donášu, odjela jsem právě v čas. Naše parta je rozpadlá. Všichni jsou v maturitním ročníku a nemají čas ani chuť někam chodit. A když už chodí, tok to není s lidmi z party ale s „cizinci“.

Černocha jsem nechala právě v čas. Chvíli po mně truchlil, psal mi, že počká do června… ale pak si našel jinou slečnu. Určitě lepší než já. Měla jsem ho ráda, ale ne natolik, abycho ho dotáhla před tátu a oznámila mu: „Tak tatínku, s tímhle snědým pánem já teďka spím. Máš radost?“ Jsem mrcha a vím to.

Pak je tady Snoubenec. Bylo to s ním super vzrůšo. Schovávat se, aby nás nikdy neviděla jeho snoubenka nebo jeho, popřípadě její známí. Věci, které si plánoval se mi vždycky zdály dost megalomanské. Sama sebe jsem se ptala, kde na to chce vzít peníze. No, sehnal je. Pak mu ale většina plánů stroskotala a on zkrachoval. Minulou neděli jsem si po dlouhé době psala se Zebrou a přišla řeč na Snoubence. Dozvěděla jsem se, že kriminál by teď byl pro Snoubence vysvobozením. Kdybych zůstala v Čechách a dál se s ním tahala a zaplétala, bůhví, jak by to pro mě dopadlo. Co vím, tak jeho snoubenka se bojí vyjít po setmění na ulici.

S kamarádkama ze třídy to přestalo klapat už na konci druháku. Ve třeťáku to byl už pouze a jenom dojezd. Popravdě řečeno, ze třídy mi neschází nikdo. Vůbec nikdo. Až se tomu sama divím. Měla jsem tam pár holek, které jsem měla velmi ráda. Blondýna mi nenapsala ani jednou a to jsem ji pokládala za jednu z nejlepších, Eddie slibovala, jak mi udělá bye-bye party. Od vysvědčení se mi neozvala. A Podnikatelka… Podnikatelka od května nechodila do školy, neodpovídala a stále neodpovídá na smsky, hovory, e-maily… Před čtrnácti jsem se dozvěděla, že se jí narodila holčička – Dorotka.

Lituju spousty věcí, které jsem udělala, jak jsem se chovala… Ale viděno zpětně, pokaždé jsem si myslela, že dělám dobře, že takhle to má být. Kdybych měla tu moc vrátit čas zpátky a některé věci změnit, nevyužila bych ji. Všechno bych nechala tak jak to je. Byla to moje rozhodnutí a já si za nimi stojím.